Pálení čarodejnic slovanské i keltské

Ač je dnes pálení čarodejnic jednou z nejoblíbenějších lidových slavností, staročeské prameny o něm mlčí. Bylo k nám zřejmě importováno z germánského prostředí. Nicméně své hluboké a dávné kořeny má tato slavnost i u nás!

Koncem dubna už příroda naplno ožívá a všechno živé je definitivně probuzeno ze zimního utlumení. Lidé se v tomto čase už od pradávna připravují na to, že opět začnou hospodařit na svých loukách a polích. Nejprve je však potřeba definitivně se rozloučit s temným zimním časem a přivítat novou sílu a plodnost nadcházejícího období světla a hojnosti.

V předkřesťanských dobách se na oslavu jara setkávaly ženy, aby slavily svátek ženskosti a plodnosti. Šlo především o oslavu a uctění velkého daru, schopnosti dávat život. Ženy doslova tahaly své vyvolené do křoví, aby vyzkoušely, zda je tento muž schopen zplodit děti a být otcem. Tuto noc neplatily žádné závazky, muži i ženy si mohli sundat snubní prsteny a chovat se jako svobodní. Tyto praktiky měly také zabránit uzavírání neplodných manželství. Není divu, že se tyto svobodné, sexuálně nezávislé a sňatkem neposvěcené reje, církvi znelíbily. Křesťanští kněží začali podněcovat strach mužů z divoké, bezuzdné ženské sexuality, označili účastnice tohoto svátku za čarodějnice a upalovali je.

Tyto oslavy se konaly v jarním období prakticky ve všech pohanských kulturách. Staří Slované jej slavili u příležitosti letního slunovratu jako Kupadelné či Rusalné svátky. Keltové jej naproti tomu slavili dříve, jako Beltain, svátek boha Belena, ohně a léčivých vod. Náplň a smysl oslav byl však více méně totožný. 
Právě na Beltain navazuje dnes známé pálení čarodejnic. 

Původně se Beltain slavil o úplňku, který byl nejblíže dnu, nacházejícímu se přesně mezi jarní rovnodenností a letním slunovratem. Postupně, s příchodem křesťanství a mísení kultur, se přesunul na noc z 30. dubna na 1. května. Tato noc se v různých částech Evropy nazývala různě - Noc čarodejnic, Filipojakubská noc, Valpuržina noc či Beltain - vždy jí ale byla přisuzována zvláštní magická moc. Lidé věřili, že na prokletých místech se v tuto noc scházejí démoni, zlí duchové a čarodejnice. Na ochranu proti nim se na vyvýšených místech a otevřených pláních zapalovaly velké ohně. Zapalovala se smolná košťata a vyhazovala vysoko do vzduchu. Později se na hranicích upalovaly i slaměné čarodejnice. 

Popel z těchto ohňů měl zvláštní moc a zvyšoval plodnost polí i dobytka. Lidé přes tyto ohně skákali kvůli zajištění mládí a plodnosti. V ohni se spalovalo roští a všechny nečisté a nepotřebné věci, které se v domech přes zimu nahromadily. Domy i chlévy se vykuřovaly sušenými bilinami. Ohně v domácích krbech se uhasily a zapálily nové.
O beltainské noci lze v lesích a na loukách spatřit víly a další skryté bytosti. V předvečer Beltainu se milenci vydávali do lesů k májovému milování. Odtud zřejmě pochází dodnes dochovaný obyčej líbání pod rozkvetlou třešní. 

Ráno si pak ženy a dívky omývaly obličej v ranní rose, aby byly po celý rok krásné. Poté upletly věnečky z jarních květin a pustily je po vodě, aby pozdravily vodní bytosti a zajistily si tak jejich přízeň a léčivou moc vody. 

Na znamení trvající lásky po nevázané beltainské noci milenci společně vypili číši vína, do které vložili čerstvý jarní květ. Jejich láska tak byla stvrzena na celý další rok.